Kolegové ve válečné době

Ačkoli všichni kolegové z JYSKu na Ukrajině sdílejí společnou tragédii, těžké okamžiky prožívá každý jinak.

Někteří pracují na prodejně. Někteří jsou nasazeni v ozbrojených silách nebo v obraně, která chrání civilní obyvatelstvo. Někteří také přežili dny a noci obklíčeni nepřítelem ve sklepě nebo v bombových krytech.

JYSK je s nimi všemi v kontaktu a zde přinášíme některé z jejich osobních příběhů.

První pomoc pro raněné

Andrij Bezchlibnyj, Area Manager pro oblast nábytku z Kyjeva, a jeho kolegyně a partnerka, Alina Doroš, která pracuje jako Customer Service Supporter, pomáhají hlídkové policii.

Než se Andrij přidal k JYSKu, pracoval jako vedoucí pracovník ve zdravotnictví. On i Alina měli základní znalosti první pomoci při ošetřování raněných. Na začátku války školili vojáky v poskytování první pomoci. Nyní zachraňují životy tím, že pomáhají s úkoly policii.

"JYSK také naší jednotce pomohl se spacími pytli, přikrývkami a ručníky. Navíc jsme díky kolegům ze zákaznického servisu nakoupili vše, co je pro policii nezbytné," říká Alina.

"Děkujeme firmě za podporu, pomoc a péči. Je to teď těžké a děsivé a pokaždé, když jdu na misi, se také bojím. Ale to je teď na Ukrajině nový normál a my všichni děláme na našich frontách důležitou práci ," říká Andrij.

Z Charkova do Lvova

Store Manager Oleksij Simbiriov z Charkova byl po sedmi dnech bombardování evakuován na západní Ukrajinu.

"Po příjezdu do Lvova jsem okamžitě požádal o nástup do práce a následující den jsem začal. Tato příležitost mě moc potěšila, protože pracovní úkoly odvádějí pozornost od problémů, úzkostí a od sledování zpráv," říká Oleksij.

"Jsem hrdý, že JYSK nezůstal stát v ústraní a daroval spoustu zboží dobrovolníkům. Některé z našich prodejen jsme otevřeli zákazníkům. Potřebují nás, protože prodáváme důležité zboží. Poptávka po kobercích, polštářích, matracích, rozkládacích pohovkách atd. dalece převyšuje dodávky. Prodali jsme všechno, co bylo možné prodat! Navzdory zvláštním pracovním podmínkám se snažíme každému zákazníkovi poskytovat jedinečnou obsluhu," pokračuje Oleksij.

Devět dní ve sklepě

Julija Bondarčuk, Store Managerka z Buči nedaleko Kyjeva, bydlela devět dní se svými dětmi ve sklepě, zatímco venku zuřily boje.

"Nejhorší na tom byla ta nejistota. Báli jsme se vyjít ven, pořád samé bombardování, helikoptéry a stíhačky. Šokující byla zpráva, že do nákupního centra, kde máme prodejnu, vletěl granát a začalo tam hořet," říká Julia, která byla sama s dětmi, protože manžel byl v zahraničí.

"Nakonec jsme našli jednoho pána s autem, který se odvážil nás odvézt pryč. Rychle jsem sebrala děti a naše dvě kočky, to bylo nejdůležitější. Po tom všem už pro mě věci nic neznamenají. Pak nám to všechno připadalo jako sen: jak jsme odcházeli a jak děsivé to bylo. Myslím, že jsem snad ani nedýchala. Lidé s kulomety, výstřely nad hlavou. Pamatuji si, jak jsem všem děkovala za to, že jsme naživu. Jsem velmi vděčná lidem, kteří v téhle hrozné situaci pomohli," říká Yulia.

Silná jednota

Anastasia Zacharova z prodejny v Buče strávila se svým manželem a tříletým synem téměř dva týdny v hrozných podmínkách.

"Druhý den války přestal fungovat internet. O tři dny později jsme neměli světlo ani vodu a o sedm dní později už nebyl ani plyn. Říká se, že člověk si zvykne na cokoli. Ano, zvykli jsme si. V kbelících jsme nosili vodu ze studny, na dvoře vyrobili kamínka na vaření, benzín z aut nalili do generátoru, abychom si mohli nabít telefon. Ze všech sousedů se stal jeden silný tým," říká Anastasia.

"Pak přišly hrozivé okamžiky, když se k nám přiblížily boje a tři hodiny se bojovalo přímo pod našimi okny. Myslela jsem jen na jediné: vzít dítě a utéct, ale bylo příliš pozdě, naše město bylo obsazeno. Okolo našeho sídliště stály kolony nepřátelských vozů. Čekali jsme na humanitární koridor, který se konečně otevřel 8. března. Únik trval velmi dlouho, kolona byla dlouhá několik kilometrů. Viděli jsme všechno: výstroj, nepřátele. Stojí na každých sto metrech s kulometem a kolem byly slyšet jen samé výbuchy. Nevěděli jsme, co s námi bude. Když jsme dorazili k naší vojenské základně, všichni plakali: Mám za sebou nejhorší chvíle svého života," vypráví Anastasia.

Katerynin „dámský prapor“

Kateryna Hruščenko z prodejny v Charkově musela opustit svůj domov a město a nyní organizuje humanitární pomoc ve vesnici poblíž Charkova.

Ve vedlejším domě je asi pět set přistěhovalců z Charkova. Mnozí z nich byli pravidelnými zákazníky prodejny JYSKu, ve které pracovala.

"Každý den mám spoustu práce: Dávám dohromady seznamy migrantů, shromažďuji potřeby a požadavky ubytovaných, balím a vydávám humanitární pomoc atd. Ale rozhodla jsem se jít ještě dál. Připojila jsem se k dobrovolnické komunitě žen. Naše organizace sdružuje silné a aktivní ženy z různých částí Ukrajiny. Jsme takový „dámský prapor“! Máme své vlastní webové stránky a aktivně publikujeme na sociálních sítích," říká Kateryna.